Martin Koníček

Blog

Zaměstnanci jak z africké vesnice ve vaší firmě, co pracují za tři banány denně? Radši se jich zbavte!

Showcase image

Možná jste to slyšeli, na vesnici v Africe se západní organizace pokusili postavit studnu, aby vesničtí Afričani nemuseli chodit několik kilometrů pro vodu. Výsledek? Chvíli to fungovalo, celá vesnice měla studnu, ale po pár měsících se studna zanesla, a všichni z vesnice opět začali chodit znovu několik kilometrů pro vodu, protože přeci nikdo nebude čistit studnu, když by z toho měli užitek i ostatní, nedej bože, že čištění by zabralo víc času než dojít sám pro vodu nyní.

Proč to říkám? Tohle není jenom případ Afriky, ač nad nimi můžeme ohrnovat nos, ale i mnoho zaměstnanců v českých firmách. Jednou jsem takhle seděl na kávě v korporátu u sdílené tiskárny, přišel člověk, pokusil se vytisknou stránku a nic, rychle rozrazil zásobník papírů, a všiml si, že v něm žádný papír není, tak se hbitě odebral k jiné sdílené tiskárně, ani si nevšiml, že na tiskárně bylo napsáno „pokud dojde papír, zavolejte ServiceDesk, my ho doplníme“. Nakonec jsem u kávy ten ServiceDesk zavolal já, přestože jsem ani nic vytisknout nepotřeboval.

Firmy, i korporáty, jsou obvykle plné „Afričanů“, jako by si firmy mohly vybírat, když je to běžný vzorek populace. Jede se podle písničky „neřeš co tě nepálí“. V IT odděleních se to často projevuje tak, že firma narazí na nějakého administrátora, vývojáře či jiného IT pracovníka (a ano, s inteligencí to nesouvisí) a on prostě řeší jen to, co ho pálí. Nefunguje server? Restartujeme.

Pracoval jsem kdysi v jedné menší firmě, kam jsem nastoupil a byl tam kolega, kterého bych nazval „stresoholik“. Po probdělé noci, kdy se každé tři hodiny budil pády serverů dorazil v jedenáct do práce, kde na „ranním briefingu“ chaoticky líčil problémy infrastruktury. Celý den pak byl v jednom zápřahu, kdy návaly stresu řešil častými přestávkami na cigaretu před kancelářemi, a odcházel po sedmé domů.

Když jsem do společnosti nastoupil já, chodil jsem na devátou ráno, a odcházel přesně v pět domů, nikdo mi domů nevolal. Měsíc jsem problémy se servery řešil – takové ty, kde to člověka nepálí, ty neurgentní, ale naopak velmi podstatné, po africku jsem „čistil studnu“, a po měsíci najednou manažer zjistil, že má ve firmě klid a pohodu, přes večer se nic neděje, nikdo si nestěžuje, a on se může doma věnovat rodině a mít svůj klid. Druhý měsíc mého kolegu „stresoholika“ vyrazil.

Hodně firem na tohle dojde složitě, že „levní“ lidé za to prostě nestojí. Mnoho lidí se vyžívá v jakémsi vnitřním dramatu, kde neustále po firmě zmateně pobíhají, dělají šílené přesčasy, ale ve skutečnosti se nikdy nic neudělá, protože se neustále řeší jenom urgentní věci (porouchalo se mi auto, protože jsem neměnil olej) a nikdy se nenajde čas na věci, které sice můžou počkat, ale jsou enormně důležité (pravidelně se o auto starat).

Lidé, co mě znají, vědí že jsem velký pohodář a hlavně kliďas, nikdy se prostě nikam nespěchá, vše je promyšleno a na pohodu, a to poslední o co stojím je zmateně a ve stresu pobíhat v práci s tím, že něco hoří, i když i to se jednou za pár měsíců výjimečně stane.

Dokonce je to tak strašné, že jsem musel hodně zapracovat na komunikaci, a „dovnitř firmy prodávat, co dělám“, protože to jsou často neviditelné věci typu, kdy jsem třeba nastavil monitorovací systém tak, aby detekoval vadné disky v RAIDu a zjistil desítky vadných disků v polích a firmě která nikdy nepřišla o data ušetřil opravdu „velký průser“, který nikoho ve firmě do té doby nezajímal.

A ano, docela si vybírám firmy, s kterými budu spolupracovat a jsem náročný na podmínky, ale mezi námi, za to, že se firma posouvá kupředu a manažeři potažmo majitelé nežijí v konzistentním stresu a mají času na rodinu a osobní zájmy, si myslím, že to hodně firmám stojí.

cs | en