Martin Koníček

Blog

Vize není krávovina

Showcase image

Buď spontánní, nějaké plánování a budoucnost, to je přeci o ničem, slýchávám od lidí, jejichž spontánnost většinou tkví v náhodné návštěvě místní putyky, ke které se spontánně rozhodli z domácí deprese.

Ne, vize v životě není blbost, ani nějaká šílená myšlenka z prezentace Amway či Herbalife, nedej bože to, co byste si měli připravit k odpovědi na pohovor do zaměstnání ve dvaceti, a mezi námi, personalisti, kteří se vás ve dvaceti ptají kde se vidíte za pět let, a pak kriticky hodnotí, by měli navštívit asi nejbližší léčebný ústav.

Samozřejmě, že skoro nikdo takovou představu, kam chce směřovat nemá ve dvaceti, a pokud má, tak to zpravidla vychází z dobré rodiny, na druhou stranu spousta lidí takovou představu nemá ani v padesáti, a to už je na zamyšlení.

Proč byste tu představu měli mít?

Předně, protože váš mozek má něco, jako retikulární aktivační systém (RAS – Reticular Activating System). Cože? O čem to sakra mluvím, co to tu plácám za odborné výrazy. Tak znovu a velmi jednoduše, dokážete prostě vidět to, na co se soustředíte. Když se začnete soustředit na červená auta, tak všude uvidíte červená auta, takto jednoduché to je, začnete filtrovat vjemy, na které se soustředíte.

Pokud máte nějakou vizi, tak si vlastně nastavujete onen filtr, chcete barák, bazén, rodinu, tak najednou to začnete vidět všude kolem sebe, začnete vnímat, jak to funguje, jak to ostatní dělají, a jak se toho dá dosáhnout, začnete to vnímat.

Ale, ale! Přeci nebudu plánovat, co když mě zítra porazí auto? Už to slyším, a přesně tohle jsem vždycky slýchával kolem sebe, a také jsem si to vždycky myslel, a neměl jsem na to odpověď, a dneska už jí mám. A co když vás to auto zítra neporazí? A ta šance, že vás zítra to auto neporazí je sakra vysoká.

Představte si to takto, většina lidí chce jet k moři, ale uvažují následujícím způsobem – co když zrovna u moře bude pršet, co když se mi cestou porouchá auto, co když onemocním. A tak začnou jednat spontánně, prostě jedou autem, dojedou na křižovatku, a silnice jede rovně, doleva, doprava, oni se podívají, z které strany jde sluníčko, a takto na každé křižovatce zabočí, a když sluníčko zapadne pod mrak, tak se vrátí nazpátek.

Že přeháním? Takto přesně v životě fungujete, když nemáte vizi. Přeci to, že se vám cestou do Chorvatska může porouchat auto neznamená, že pojedete kompletně bez mapy a budete se rozhodovat na každé křižovatce kam, podle aktuálního výhledu na slunce! Ano, může nastat problém, můžete v budoucnu změnit svoje plány, může něco do nich vkročit, a to že plány nevycházejí je známé, ale to vůbec neříká nic o tom, že byste představu neměli mít!

Foto: Film Klub rváčů: Kdybys chtěl právě teď umřít, co by sis o svém životě pomyslel?

Jak si takovou vizi udělat?

Typicky, každá vize se točí kolem třech věcí – vztahy, zdraví, finance. Tyto tři věci je dobré vzít jako takové hlavní body a rozpracovat si je. Samozřejmě to nevymyslíte na jedno sezení! Když začínáte, tak si ke každému bodu dopíšete třeba jednu věc, za týden další, a každý týden si to upravujete, procházíte a přibližujete. Rozpracujete si svoji představu třeba na následující rok, a na následující desetiletí.

Samozřejmě, že vám to zpočátku nepůjde! Pokud vám to nepůjde, udělejte si představu na tři měsíce. Pokud jste svůj život nikdy neplánovali, určitě nemáte představu, jak si rozplánovat desetiletí, na to třeba už vůbec třicet let, to se musíte naučit, a nebude to přes noc.

Naplánovat si tři měsíce dopředu by ovšem měl zvládnout každý, sedněte si nad tím každý týden, a měsíc plánujte, nechte si to uležet v hlavě, a pak postupujte. Věřte mi, že budete stejně jako já překvapeni, když se vám plány za tři měsíce podaří, a strašně vás to dobije energií, a příště si uděláte plán na šest měsíců, nebo na rok.

Hlavně nemusíte plánovat hned Ferrari a vilu na Seychelách, stačí zpočátku i něco skromného, žádný úspěšný člověk nevyrostl přes noc.

Moje osobní zkušenost

První vizi jsem si vytvořil v půlce roku 2018, je to tedy skoro pět let, nebyla to nijak moc velká představa, spíše představa o vzdělávání a profesním posunu během šesti měsíců, to se mi podařilo zrealizovat, a pak jsem si dal plán na rok, a následně na dva roky. Všechno tak nějak vyšlo, po pěti letech můžu říct, že můj život se proměnil.

Z pasivního člověka jsem se stal poměrně aktivní člověk, který má velmi jasnou představu o svém životě, v posledním roce doplňuji desetiletou vizi, a nyní pomalu přecházím na plánování celého mého života do 85 let (je mi 40 let). Mám nějakou vizi a představu o tom, jak chci svůj život prožít, a je to strašně fajn.

Je úplně neskutečné, jak mě to dobíjí energií, jak se mi po mnoha stránkách začalo mnohem více dařit, a jak to funguje. Proto mě až drásá srdce, když vidím tolik lidí, kteří prostě tu představu nemají, a nechávají se napasovat do představ o nich od někoho jiného.

Co pro mě je asi největším překvapením je, že zpočátku ty plány byly hlavně finanční a nějak tak v hmotných statcích, a to se v posledním roce, dvou začíná strašně přepínat do komplexnější představy o životě. Místo nového Ferrari třeba přemýšlím nad tím, že bych chtěl každý den být na procházce nebo dělat nějakou sportovní aktivitu. Místo jachty uvažuji nad tím, že bych chtěl být váženým členem společnosti. Je to poměrně i zajímavá osobnostní proměna, ale k tomu si myslím musí každý člověk dospět.

cs | en