Martin Koníček

Blog

Mít názory je o ničem

Showcase image

„Chtěla bych žít na vesnici“, povídá, „tak se přestěhuj“ odpovídám, že ta konverzace probíhala výčtem důvodů, proč to nejde až po naprostou upřímnost „jsem líná něco změnit“, už snad nemusím ani říkat.

Názor má každý! Dlouho mi ovšem trvalo přijít na to, že názory většiny vlastně nefungují, protože oni je nikdy nerealizují, a do toho proudí nízké sebevědomí – logicky, věřili byste si, kdybyste se sami každý den potají podváděli?

Pro mě největší změna v životě, kdy mě konečně přestali chytat deprese obden a tragická nespokojenost nebyla doba, kdy jsem si k doktorce došel pro prášek proti splínu, nebo navštívil nejbližší putyku, ale doba, kdy jsem začal realizovat.

„Chtěl bych být digitální nomád“, říkal jsem si, po přečtení náborových videí laptop lifestyle, jak to musí být skvělé žít a pracovat v zahraničí u moře, vzal jsem si měsíční dovolenou v Thajsku, a velmi rychle jsem se z tohoto nápadu vyléčil.

„Chtěl bych žít na maloměstě a mít barák“, koupil jsem si barák na maloměstě, přestěhoval se, a velmi rychle jsem se z tohoto snu vyléčil.

„Chtěl bych být kontraktor“, naučil jsem se dovednosti v kurzu, dal výpověď, a začal dělat na sebe, a zjistil, že to má svoje výhody i nevýhody, ale docela mi to vyhovuje.

„Chtěl bych umět dělat weby“, po večerech jsem se to tři roky učil, a dneska si dělám vlastní web na nejnovějších technologiích.

Jak vidíte, ne všechno mi fungovalo, ale jednoduše řečeno jsem nebyl líný realizovat, nebyl jsem pohodlný, přestože bych mohl. A jedno za sebe můžu říct, byla to doba, kdy mi začalo rapidně stoupat sebevědomí, protože jsem si začal věřit, přestal jsem se potají „za rohem“ podrážet.

Kolikrát je pro mě těžké si uvědomit, že když mi někdo něco říká a doporučuje, že to jsou z většiny vlastně jen názory, že to není věc, co si daný člověk vyzkoušel, ale „názor“, často věc typu „přál bych si, aby mi to fungovalo, ale samotnému mi to nefunguje“.

Když jsem začal hledat lidi „sobě rovné“, kteří hledají způsoby, jak by to šlo, a realizují, narazil jsem na to, že takových lidí je menšina, ne není problém ve mě, jen prostě statistická pravděpodobnost, že narazíte na někoho, kdo dělá to, co říká je nízká, a je to normální.

Co je ve společnosti normální

Na co si pomalu zvykám je, jak uvažuje většina, mě to přijde kolikrát až neuvěřitelné, jako jaké věci jsou normální. Je naprosto normální, že lidé neustále dělají dokola to samé, i když to nefunguje, jsou přesvědčeni o tom, že to tak má fungovat, všechny kolem o tom přesvědčují, a když už jim přímo ukážete na to, že jejich „názor“ opravdu nefunguje a fungovat ani nemůže, vydají ohromné množství energie na to, aby to zamaskovali nebo aby zlikvidovali kohokoliv, kdo na to jenom poukáže.

A nejhorší je, že když už vydají ohromné množství energie na zamaskování pravdy, tak v té poslední minutě, kde se pravda ukáže „v celé nahotě“, a už to prostě nejde schovat, najednou otočí a začnou „jsem oběť, tohle jsem nemohl/a čekat“.

Je to věc, s kterou se setkávám denně, a nějak jí za boha nemůžu pochopit. A pro mě nejhorší, opravdu nejhorší je, že je to naprosto normální.

cs | en